Září 2013

Magnet na idioty

5. září 2013 v 20:28 | Pé
Keep smiling, because life is a beautiful thing and there is so much to smile about.

Tak jo, v pondělí jsem byla poprvé v práci. No, abych to upřesnila, dělám tam už rok, ale poprvé jsem tam byla na novou smlouvu, tedy jako zaměstnanec a věřte nebo ne, byl to stejný den jako každý jiný, tak čeho jsem se to vlastně tak děsila? Ne, sranda, ještě mě to úplně nepustilo a ještě pohled na plán směn na celý měsíc, samá ranní. Což o to, radši jsem v práci ráno a odpoledne mám volno, ale na víkendy se to moc nehodí, to mám kolikrát co dělat, abych došla na 3, protože, nebudeme si lhát, ráda se bavím. Prostě zdravá chuť jít se pobavit s přáteli, jen ji mám docela často a to jsem se takhle před 2 týdny probudila, podívala do zrcadla a zjistila, že mám odřený obličej - docela šok! - a musela jsem samozřejmě do práce - krutý úděl člověk! :D
No, o těch akcích radši až jindy, to je docela silný kafe, mohla bych vyprávět!

Nicméně, v úterý jsem měla rande. Vyzvedl mě autem, zavezl k sobě, uvařil oběd (mimochodem výbornej oběd, když už jsme u toho), dali jsme si víno, koukali na film, prostě krásný odpoledne, dalo by se říct romantika. Všechno bylo fajn, dokud mě nezačal upozorňovat, že za chvilku budu muset jít, aby mě tam nepotkali rodiče, aby si něco nemysleli, pak mě vyloženě náznakem nazval opravdu hnusně a nakonec se divil, že jsem se teda trochu urazila a skončilo jen u líbání, ale.. no, co na to říct, evidentně další blbec, když mu jde nakonec jen o to jedno a ještě vypadal, že ho snad obtěžuje mě jít doprovodit na autobus, když si neužil, asi mám nějakej magnet na idioty, měla bych si to nechat patentovat.
Sex mám ráda, skvělý odreagování, který bych sice asi momentálně potřebovala (jeden čas jsem měla i s jedním klukem vztah typu "kamarád taky rád"), ale s takovým blbcem fakt nemám zapotřebí spát, na to si sebe až moc vážím.
Stejně, ať už jsem s kterýmkoliv klukem, tak myslím jen a jen na toho jednoho. Před týdnem na té dovolené jsem strávila noc s klukem, který se mi líbil už tak ve druháku na střední, dá se říct, že jsem si splnila takový "sen" a ono to se mnou nakonec ani moc nehnulo, já nevím, asi se snažím zalepit tu díru, to prázdno v sobě dost nekvalitními náplastmi.
Prosím, hlavně si nemyslete nic špatnýho, jsem hodná a slušná holka, jen se snažím dost blbý způsobem zapomenout na jednoho kluka a to pomocí jiných kluků. Už aby otevřeli lázně a já mohla zase tak 3x týdně chodit plavat, to jediný mi vždycky pomohlo opravdu se vším, cítím se pak šťastnější a tak nějak plnější.
No nic, pokračování zase příště, enjoy.
Pé.

Chceš být šťastný? Tak prostě buď! Jdi s úsměvem vstříc krásnějším zítřkům. Amen.

1. září 2013 v 17:32 | Pé
Je to jako vrátit se domů.
2 roky jsem tu nebyla, 2 roky? Šílená doba, když se nad tím tak zamyslím a popravdě byly to skvělý 2 roky, protože jsem od určitýho okamžiku změnila úplný náhled na život. Vážně. Ani nevím, jak to přišlo, ale prostě najednou jako lusknutím prstu se všechno změnilo. Možná za to mohlo "Tajemstí" (The Secret) - ano, určitě to znáte. Prostě je to všechno v hlavě. Teď už vím, že když si budu opakovat, že je všechno na hovno, tak to prostě na hovno bude a nikdo s tím nic nenadělá. Takže neustálé opakování věty "Jsem šťastná" zapříčinilo, že jsem se jednou ráno probudila a prostě jsem opravdu byla šťastná, poprvé opravdu šťastná a mohla jsem za to jen já sama - né nadarmo se říká "Každý svého štěstí strůjce". Já to štěstí cítila v každé buňce svého těla, úplně to mnou proudilo, takový úžasný pocit, to Vám povím.
Abych to zhrnula, z největšího pádu přišlo to největší štěstí. 2 roky plné smíchu, úžasných lidí, úžasných příležitostí, úžasných zážitků. Najednou to všechno začalo přicházet samo, padat mi to do klína a spousta lidí se mě ptala, jak to jen dělám, že se pořád tak křením, že jsem pořád tak šťastná. Já nevím, prostě jsem byla šťastná. Prostě jen tak i kdyby třeba jen proto, že jsem.


No, abych se dostala k tomu, proč jsem si najednou vzpomněla na blog, proč jsem se potřebovala vypsat, proč jsem najednou zase potřebovala uvolnit tu tíhu na duši pomocí písmenek, slov a vět. Není to zase tak složité, jak se mi to prvně zdálo. Nevím, jsem asi jen prostě divná.
Letos jsem odmaturovala a prostě znáte to, nejprve ten pocit, že je škola za mnou, že mám klid a dlouhé prázdniny přede mnou. Měla jsem jet do ciziny, do Irska, na rok a tak jsem vlastně ani neřešila nějakou školu dál. Jo, 2 přihlášky jsem si dala, ale jen tak prostě aby se neřeklo. No, pak to prostě nějak padlo a nejhorší je, že až teď koncem prázdnin, když už toho moc nezmůžu. Jak jsem měla prvně strach z toho, že odjedu, tak teď prostě nemůžu vystát myšlenku, že nikam nejedu. Víte, ono začít si to teď zařizovat přes agenturu by taky zabralo spoustu času a já si teda řekla, že prostě chci na tu vysokou, takže si letos podám přihlášku a půjdu tam, prostě jo. No a kde je tedy ten problém? Ani nevím. Mám práci, kde si mě cení a bez váhání se mnou podepsali smlouvu, takže dneškem už nejsem jen brigádník, ale zaměstnanec, takže jsem v podstatě za vodou a mám rok, co dělat. Ale opravdu mě ubíjí představa, že zítra nepůjdu do školy, jak bych normálně šla. Přece jenom člověk si zvykne, že když skončí prázdniny, tak se vrátí do školních lavic a zase se shledá se spolužáky. Vlastně mě asi děsí spíš to, že najednou budu prostě jen pracovat. To, že pracuji už tak 3 roky beru jinak, to bylo jen u školy, prostě brigáda, i když jsem tam byla dost často, ale teď mám pocit, jako by přišla zodpovědnost, jako bych najednou byla dospělá a né student. Ach bože, asi kroutíte hlavou, to jsou fakt problémy jako prase, ale ono to nejde popsat, cítím se divně.
Za druhé - po 2 letech plných užívání a úletů bez citů jsem poznala kluka, který se už jen úsměvem dokázal dostat za moji zeď, kterou mám postavenou a za kterou nikoho nepouštím. Děsím se citů, děsím se závislosti na druhém, děsím se toho, že se zase bude opakovat to, co se stalo před 2 lety, děsím se toho, že se zase položím, kolem sebe jen tmu a žádné světlo. Trvalo mi dlouho stát se tou šťastnou. No, takže poznala jsem kluka a ono z toho nic nebude, že, protože má přítelkyni a já si prostě nemůžu pomoct. Když mi jednou dal pusu na čelo, tak se mi málem podlomily kolena a znamenalo to pro mě víc než všichni ti ostatní kluci, než všechen sex a líbání. Já nevím, co mám dělat, zkoušela jsem si zase jen tak užívat, zkoušela, ale nemám z toho žádný pocity, vůbec nic, cítím se jako nezúčastněný divák. A není to o moc lepší, když jsem s ním a partou byla letos o prázdninách na 2 dovolených, který byly naprosto dokonalý až na jedinou chybu, že skončily.
Ale nešlo vlastně jen o něj, všichni ti lidi jsou prostě naprosto šáhlý, každej jinak, ale prostě naprosto šáhlý, jeden vedle druhýho a když se na ně člověk tak podívá, tak je prostě šťastný a hlavně s něma fakt můžu být naprosto sama sebou. Popravdě, spousta lidí moji osobnost jen tak nepochopí, jsem za ně ráda.
By the way, prázdniny to byly opravdu úžasný, jedny z nejlepších, zas abyste neřekli.
Jen abyste teda ještě věděli, jsem šťastná, ano jsem, jen momentálně takovým trošku jiným způsobem, protože jsem vyděšená z toho, co přijde, i když vím, že se toho moc nezmění, zítra ráno půjdu do práce jako každý jiný den předtím, prostě to mám v hlavě. Děsím se toho, ale taky vím, že za pár dní tenhle pocit opadne a bude to v pohodě, to jen dělá ten konec prázdnin. Opravdu věřím, že už brzo zase bude všechno tak jak má být. Já to vím. Cítím to v kostech, vážně.

(Upřímně ani nepočítám s tím, že si to někdo přečte, co můžete chtít po 2 letech, ale už teď je mi líp, líp se mi dýchá, život jde dál úplně stejně jako doposud, je čas si to uvědomit.)

Pé.