Červenec 2010

Hostitel

31. července 2010 v 12:35 | Borůvková slečna
Stephenie Meyerová - Hostitel

(Už je to vlastně celkem dlouho, co jsem to četla, ale i když určitě tuhle knihu spousta zná, musím ji sem zapsat x))
((A vím, že už vás zahlcuju moc knížkama, ale když já je miluju a musím dopsat ty, co jsem během nepřítomnosti přečetla xP))

Borůvková slečna
Melanie Stryderová se odmítá vzdát. Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo, jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva. Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících "divokých" lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. "Poutnice" - její vetřelecká "duše" - která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří. Poutnice bádá v Melaniiných myšlenkách a doufá, že objeví příčinu nezdolného lidského vzdoru. Místo toho Melanie naopk zaplní mysl Poutnice vzpomínkami a podobou milovaného muže - Jareda, který se dosud někde skrývá před vetřelci. A jelikož Poutnice se nemůže oddělit od Melaniiny tělesné touhy, sama začne prahnout po muži, jehož má odhalit. Když vnější okolnosti přinutí Poutnici a Melanii, aby uzavřely nedobrovolné spojenectví, vydají se spolu na nebezpečnou a nejistou pouť za mužem, kterého obě milují.
Stephenie Meyerová patří k nejzajímavějším autorům současnosti. Ve svém Hostiteli nám předkládá strhující a nezapomenutelné dílo o vytrvalosti lásky a o samotné podstatě toho, co člověka dělá člověkem.

--- Kniha je vážně krásná a kdo ji ještě nečetl, tak vřele doporučuji. Stephenie Meyerovou mnozí z Vás znají ve spojitosti se Stmíváním, ale tento román je úplně jiný a vlastně možná dokonce lepší. No posuďte sami, příjemné počtení^^

Pokání

30. července 2010 v 14:25 | Borůvková slečna
Ian McEwan - Pokání

(Trailer k filmu, protože ten mě fakt dostal a možná by vás mohl přesvědčit k předčtení knihy x))

Borůvková slečna

Třináctiletá Briony Tallisová zkouší se svou patnáctiletou sestřenkou Lolou a dvěma bratranci svou vlastní hru, aby se mohla blýsknout před celou rodinou, a zejména před svým žoviálním starším bratrem. Její starší sestra Cecilia se setkává se svým dlouholetým přítelem Robbiem Turnerem, kterému Tallisovi zaplatili studia v Cambridgi. Na prvních osmdesáti stránkách nic kromě nezřetelného tísnivého napětí nenasvědčuje tomu, že by se onoho dusného letního dne roku 1935 mělo stát cokoli neobvyklého. Na sklonku dne je však všechno jinak: Robbie a Cecilia zjistí, že jsou do sebe vášnivě zamilovaní, oba bratranci utečou, Lolu kdosi při jejich hledání znásilní, Robbieho ze znásilnění obviní a zatknou. Na uvedení Brioniny hry nikdy nedojde. Robbieho Nemesis se stane právě Briony, dítě předčasně vyspělé, literárně nadané, které se však ve světě dospělých stále jenom rozhlíží. 
Briony je posedlá touhou po zcela přehledném, spořádaném světě, ve svém dětském náhledu však nedokáže pochopit, že ostatní lidé jsou stejně skuteční jako ona. Obvinění Robbieho je založené na mylné interpretaci milostné scény, které se bezděky stala svědkem, řadě nepřímých důkazů, které si vyloží stejně nešťastně, a očitého svědectví - ve tmě však násilníka nemohla vidět, a tak na základě předchozí zkušenosti do role padoucha obsadí Robbieho a pošle ho na necelé čtyři roky do vězení. 
Události té noci jsou samy o sobě látkou na jeden román, McEwan si však stanovil mnohem ambicióznější cíle. V další části se věnuje Robbieho osudu na francouzské frontě u Dunkerque a hutným syrovým jazykem demaskuje národní mýtus o hrdinném ústupu. Ve stejně dobře historicky podložených pasážích pak sledujeme osudy Cecilie a Briony, které se obě staly zdravotními sestrami (Briony zcela sebemrskačsky, jako součást pokání za utrpení způsobené Robbiemu). Autor nesmírně dovedně nechává čtenáře napjaté, zdali se Robbie s Cecilií ještě někdy shledá a jak se Briony vyrovná se svou vinou: závěr románu je skutečně všechno, jen ne očekávaný, a nutí k naprostému přehodnocení všeho, co jsme se doposud dozvěděli. 

--- Jak kniha, která je úžasně napsaná, tak film je dobře natočený. Nevím, jak vám, ale mně se to líbilo, moc! A navíc ve filmu hraje moje oblíbená herečka Keira Knightley^^ 
Pokaní - doporučuju*

Good Times

28. července 2010 v 21:12 | Borůvková slečna
Roll Deep - Good Times
Úžasná písnička, plná života, hned bych šla pařit! xP Ale dneska mě čeká postýlka, O.C. a odpočinek, takže zábava příště! x)*
Užívejte prázdnin dokud máte možnost!
Vaše Borůvková slečna ^_^

Sophiina volba

26. července 2010 v 14:00 | Borůvková slečna
Sophiina volba - William Styron



Píše se rok 1947 a mladý začínající jižanský spisovatel Stingo (autor sám) se živí jako redaktor v jednom významném newyorském nakladatelství. Svou práci ale nijak zvlášť nemiluje, a tak když ho vyhodí, vidí to spíš jako důvod k oslavě. Přestěhuje se do brooklynského penziónu Růžový palác a přemýšlí o návratu zpátky na jih. 
Borůvková slečna
Do života mu zde vstoupí mladý milenecký pár - Nathan Landau a krásná polská imigrantka Sophie Zawistovská. Nadšený z nových přátel a navíc zasažen láskou k Sophii zcela zavrhne myšlenky na návrat na jih. Střetává se s podivnými Nathanovými náladami a stává se "zpovědníkem" Sophie. Sophie svým vyprávěním pomalu Stingovi (i čtenářům) poodkrývá složitou mozaiku své evropské minulosti a americké současnosti spojené s Nathanem. Z jejího vyprávění se dovídáme, že Sophiie si prošla osvětimským peklem, s jehož následky se vyrovnává po celý zbytek svého života, navíc vychází najevo Nathanovy schizofrenní agresivní výpady a jeho závislost na drogách. Po posledním Nathanově útoku se Stingo se Sophií rozhodne utéct na jih. Sophie je zoufalá, protože Nathana miluje a nedokáže bez něj žít…ale zároveň ani nemůže žít s ním. Po nějakou dobu se Stingovi daří Sophii přesvědčovat o lepší budoucnosti a společném životě na jeho jižanské farmě, ale Sophie nakonec rezignuje a jednoho rána Stinga opouští a odjíždí zpět do New Yorku k Nathanovi. V Růžovém paláci nakonec oba spáchají sebevraždu, protože se nedokáží vyrovnat se svými životy.



Dost zajímavá knížka a dost deprimující. Pokud vás zajímá problematika 2. světové války, tak doporučuji. Zezačátku je to docela o ničem, ale později to nabírá na obrátkách, až se vám chvílemi tají dech. 

Život je těžkej, ale občas zapomínáme, jak moc.

22. července 2010 v 20:36 | Borůvková slečna
Borůvková slečna
Vážně nevím, co mě přivedlo zpátky sem a taky nevím, kolik z vás zůstalo na blogu a kolik z vás se sem občas zajde podívat, ale tohle je celkem vedlejší. Potřebuju se trochu vypsat. Můj život mi připadá, jako parodie na ostatní životy. Směšnej a pěkně na hovno. Uběhlo spoustu dní a ani nevím, jak začít aby se to dalo pochopit..
Byla jsem na té dovolené, jak jsem psala. Byla to ta nejkrásnější rodinná dovolená, jakou jsem zažila. Přijeli jsme tam a já si říkala jaká to bude nuda být na stejným místě po 5. i když to tam mám děsně ráda. Opak se stal pravdou. Nuda nebyla ani v nejmenším. Hned 1. den, mě bratranec vytáhl za klukama hulit vodárku. Jasně, šla jsem. Kromě jednoho jsem tam všechny znala z předešlých let a bylo to fajn. Jak dny plynuly, začalo to být lepší a lepší. Grilovalo se a rodiče se opíjely a my vlastně s něma. Chodili jsme na diskotéky, kouřili vodárku, pili, chodili hrát na pláž fotbal, hráli poker a prostě jen tak blbli. Počasí docela ušlo, i když sem tam i zapršelo.. Byl tam jeden kluk. Znám ho už asi 6 let, ale tentokrát to bylo jiné. Strašně se mi líbil a když na mě dělal smutný oči aby jsme se vypařili, chtělo se mi omdlít. Bylo to zvláštní, i já se mu líbila a potvrdilo to i to, když si přišel pro "pusy" na dobrou noc. Pak týden skončil a jelo se domů. Já z toho byla přešlá. Přijeli jsme domů a psali si. Pak se na Fejsu dlouho neukázala a vlastně ani já tam moc nebyla. Výlet, konec roku, začátek prázdnin. Pak jsem mu jednou opilá napsala, že ho chci a že mě přitahuje. Když jsem si na to druhý den vzpomněla, tak jsem se mu omlouvala, ale on stejně několik dní nic nenapsal. Já na to začala zapomínat a už jen vzpomínala na to pěkné z dovolené. Pak se objevil a prostě já byla najednou šťastná. Psali jsme si, ale on 2. den zase odjížděl na dovolenou, ale já měla za 3 dny jet taky, tak jsem to celkem moc neřešila, ale napsala jsem mu ať někdy napíše. Páni, on napsal. Celou dobu, co jsem byla na dovolené, jsme si psali. Z Itálie do Řecka. Ty smsky byly krásné, ale po návratu domů jsem vystřízlivěla z té euforie a uvědomila si, že to k ničemu stejně není. Nevím, proč se mi najednou otevřely oči, ale já viděla jinak. Uvědomila jsem si, že mám prostě tu proklatou smůlu. Už nejde jenom o to, že bych věčně do něčeho narážela hlavou, nebo mi před nohama těsně brzdila auta, ale skutečnou smůlu. Víte, když konečně poznáte kluka, se kterým si rozumíte a kterej je tak sladkej a chtěl by vás, tak prostě berete to jako smůlu. Jako zasranou smůlu, co mě nikdy nepřestane pronásledovat. Stačí si říct, že jsem šťastná a BUM něco se stane, třeba si sedřu bok, nebo si ukopnu nehet nebo narazím do zdi... Je o pár měsíců mladší, i když to by mi nevadilo, spíš je horší, že bydlí přes 40km ode mě a to já nechci vztah na dálku, to je moc složité. Každý žijeme úplně jiný život, jen se občas vídáme na dovolené a jen to tentokrát bylo jiné. Ach..Stejně to jen tak nemůžu pustit z hlavy, snad to pochopíte...

Borůvková slečna^^