Leden 2010

Jsem čubka, trpící depresí.

20. ledna 2010 v 21:14 | JUFULIÁNKA
Dobrý den. Asi se neznáme xD Abych vás uvedla do reality, nejsem ctěná slečna Peťanka, ale její milovaná Jůla. Má drahá je momentálně duševně chorá a tak sem psaní článku musela převzít za ni. Krásné. Ne, takže kecám, chtěla sem sem napsat x) Takže mi to prosím omluvte a užijte si !velmi" smysluplný článek xD...
Je 20.1., za týden mám mimochodem narozeniny xD, a je to jeden z nejdivnějších a nejdepresivnějších z mým pohcybných dní, co žiju. Nebudu to okecávat. Sem prostě kráva. V úterý o sem od půl paté ráno hledala prstýnek od mého drahého a stále ho nemůžu najít. Takže já, jakožto člověk nevyrovnaný a nervní sem díky tomu posrala písemku z matiky. Ne, že bych se to učila. Ale když je podle mě 9.5=4o, není se čemu divit. Ano, sem blondýna. xD Nemusím snad vysvětlovat, jak sem byla nasraná, když mi dala tu práci s čísílkem 4. Sem na sebe fakt hrdá! Ale co. Jsou to jen známky ne? ...
Abych pokračovala ve svém dumáním, chybí mi moje ctěná Peťalína. Ty hodiny a čas, který sme spolu trávily, jako by zmizel někde v dáli a mě zůstaly jen choré vzpomínky... Jak smutné. Chybí mi ty radostné dny, kdy sem si myslela, jak je všechno náročný. Chybí mi to "dětství" chybí mi ona...
Co je to vlastně ten čas? Už jen to slovo mi nahání hrůzu. Jako bych pořád za něčím spěchala, na něco se těšila a zanechávala za sebou spoustu vzpomínek a zážitků... Cítím se sama. A cítím se smutná. Život je boj prostě, proti tomu nikdo nic nezmůže. Ale nutno konstatovat, že kdyby sme se všichni chovali jinak, žilo by se líp...
Je zima. Nemám zimu ráda. Nemám ráda zimní boty. Sníh je krásnej a fajn, ale jenom na horách a o Vánocích, ne když vám do tenisek padají ty sračky, co leží u silnic...
Jdu spát, bylo mi tu s vámi velmi cnostně xD Ale ráno vstávám, a aby se mi to povedlo, musím se odebrat do mé milované postelíny. Dobrou noc vám přeji x)

Žijte tu v pokoji. Láska a mír jsou krásné věci. Jen je třeba otevřít oči, vnímat je, cítit, hledat..
Budu vám držet palce, každý tu má své místo...

Yours Julia <3

Rozum a cit

16. ledna 2010 v 14:29 | Borůvková slečna
Knihu už mám přečtenou dlouho, ale zatím jsem se nějak nedostala k tomu, abych vám sem o ní napsala.
Po přečtení Pýchy a předsudku se spisovatelka Jane Austenová u mě vystoupala vysoko, patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Rozum a cit je podobný Pýše a předsudku. Normálně mám radši fantasy knihy, ale knihy Jane Austenové jsem si zamilovala...
. . .
Elinor Dashwoodová žila se svou rodinou ve výstavném sídle Norland. Ale po smrti otce se odtud museli odstěhovat, protože Norland připadl jejímu nevlastnímu bratrovi s manželkou. Než si našli nový domov,
pobývali na Normandu jako hosté. Během této doby se Elinor seznámila s bratrem své švagrové Edwardem Ferrarsem. Zamilovali se do sebe, ale jejich vztahu nebylo přáno, protože Edward byl finančně závislý na své matce a ta si přála velmi bohatou nevěstu.
Z Normandu se odstěhovali do Bartonu, kde začali žít v zahradním domku
na panství vzdáleného příbuzného, který se k nim chová velmi přátelsky a stále je někam zve. Jednoho dne sestry vyrazí na procházku, při které Mariana nešťastnou náhodou upadne a podvrkne si kotník. Objeví se tam však čistě náhodou neznámý mladík, který ji odnese domů. Jmenuje se pan Willoughby a již po několika návštěvách se do něho Mariana bezhlavě zamiluje. On její náklonnost opětuje. Se vzájemnými sympatiemi se příliš netají, a proto brzy celé jejich okolí spekuluje, zda jsou zasnoubeni a kdy se budou brát. Jediným, koho Marianina láska mrzí, je plukovník Brandon, který je na návštěvě u Middletonových, sousedů a majitelů panství. Připomíná mu totiž jednu ženu z jeho minulosti a také ji miluje. Nic na sobě však nedává znát. Po několika týdnech Willoughby odjíždí. Mariana osamní a smutní.
Po nějaké době přijíždí na návštěvu k Middletonovým jejich vzdálené příbuzné, slečny Nancy a Lucy Steelovi. Z různých rozhovorů Lucy vytuší, že Elinor miluje Edwarda Ferrarse, a tak jí vyjeví své tajemství, podle kterého je s ním už 3 roky zasnoubená a chce si ho vzít. Elinor to zdrtí a uvrhne do neštěstí, ale nedává na sobě nic znát. Mělo by jí to vzít všechny naděje, ale to se nestalo.
Počátkem zimy pozve paní Jenningsová Elinor s Marianou do Londýna. Pozvání přijímají a odjíždí. Mariana doufá, že v Londýně opět potká Willoughbyho, a tak mu hned po příjezdu píše dopis
. On ovšem neodpovídá. Jednou se s ním střetne na večírku, ale on tam je s jinou ženou a k ní se chová velmi chladně. Tak mu opět píše dopis, v němž žádá vysvětlení. Odpověď ji zdrtí. Píše, že se s ní rozchází a že se bude zanedlouho ženit s jinou. Tak se nakonec i stane. Mariana propadne nekonečnému žalu. Elinor jednou v Londýně potká svého bratra a švagrovou, jimiž je i se sestrou pozvána na oběd. Zde jsou přítomny také slečny Steelovi a Edwardova matka. Ta se dozvěděla cosi o lásce mezi Elinor a Edwardem, a tak Elinor veřejně přehlíží. Naopak velmi vřele se chová k Lucy Steelové, protože nic neví o jejím zasnoubení s Edwardem. To ovšem brzy vyjde najevo a Edward, který se radši vzdá majetku než zasnoubení, je vypovězen z rodiny. Má se dát vysvětit na kněze a poté z laskavosti plukovníka Brandona převzít jednu faru a oženit se s Lucy. Všechno je ale nakonec jinak. Zatímco Edward pobývá sám v Oxfordu, jeho bratr přemlouvá Lucy, aby se ho vzdala. Zamilují se do sebe a potají se vezmou. Tím se Edwardovi velmi uleví. Miluje totiž Elinor, ale kvůli dávnému slibu si měl vzít Lucy. Nakonec požádá Elinor o ruku a vezmou se. Jeho matka se částečně obměkčí a věnuje jim nějaké peníze.
Mariana se po nějaké době ze svého zármutku částečně vyléčí. Také díky závažné nemoci, kterou prodělala, zjistí, že ji plukovník ze srdce miluje, a tak se nakonec vezmou. Ještě předtím však zjistí, že ji Willoughby miloval a pořád částečně miluje. Byl ovšem finančně závislý na své tetě a díky svému rozmařilému způsobu života potřeboval peníze. Proto si také zvolil nevěstu pro peníze, i když toho pořád částečně lituje.
Mariana potřebovala zažít obrovskou lásku a ještě větší zklamání proto, aby překonala většinu svých zásad a aby dokázala být šťastná s dobrotivým a milujícím mužem, jakým je plukovník Brandon. Zato pro Elinor byl sňatek s Edwardem odměnou za dlouhé a dobře nesené utrpení. Ona byla připravena přát Edwardovi sňatek s jinou, pokud by věděla, že je šťastný.

Vaše Borůvková slečna, která miluje knihy..

Než půlnoc prostře sítě, na vlásky políbí tě..

15. ledna 2010 v 20:44 | Borůvková slečna
Sedím si tak v jedné rozlehné místnosti u nás ve škole, kolem spousta lidí, několik tříd, přede mnou sedí ON a někdo pouští na mobilu hudbu. Já hledím do blba a on se najednou otočí a říká : "Pěkná písnička, že? " Já zamrkám a vyhrknu : "Co-cože?". ON se otočí ode mě s povzdechem ale nic.
Pak ho potkám na chodbě. ON mě zastaví a prostě se dáme do řeči. Najednou zazvoní a já utíkám na hodinu matematiky, on mi zamává a jde na svoji hodinu.
Prázdná chodba, je JÁ a ON se opakuje několikrát, je to čím dál krásnější.
Konec školy, jdeme zasněženou krajinou, ruku v ruce a povídáme si. Vypadáme krásné - zamilovanej pár. xP
. . .
Jsme na nějaké párty, spousta lidí kolem, venku tma. Já si zajdu pro svůj mobil, který jsem ležěrně nechala ležet v jednom z pokojů. U mého mobilu stojí jakejsi kluk a vyhrožuje mi nůžkama. Nakonec mi mobil vrátí, hodí po mně nůžky a já utíkám zpátky za tím mým. Kámoška, která šechno viděla, mu mezitím řekla moje střetnutí s tím divným klukem. ON se na mě podívá s větou : "Proč si tam tak sama chodila?". Vidím mu v očích vztek, mizející strach a lásku. Pak se
usměje, políbí me na tvář. Já se taky usměju a obejmu ho silným stiskem. Miluju ho.


Otevřu oči - Byl to jen sen!
A přitom všechno vypadalo tak skutečně, opravdově.
Sny jsou krásné. realita je jiná..

Two is better than one.

12. ledna 2010 v 17:45 | Borůvková slečna

Moc pěkná písnička. Taková.. romantická, smutná i veselá x)
Je to duet, nazpívaný s mojí oblíbenou Taylor Swift, ale ta se v klipu vůbec neobjevuje.

Where is my happy ending?

9. ledna 2010 v 11:50 | Borůvková slečna
Je neuvěřitelné, jak se dny sešly a dnes už je 9. ledna 2010. Dlouho jsem se neozvala a vlastně ani nevím proč. Všechno tak nějak utíká a já co chvíli škobrtnu a upadnu. Hroutí se mi všechno jako domeček z karet a rozhodně si nepřipadám šťastná. Nový rok nepřinesl nic nového a mám strach, že snad bude i horší než ten předchozí, a to už ani nevím jestli bych zvládla.. Mrzí mě, že jsem tu nebyla a nepopřála vám krásný vánoce a šťastný nový rok. Snad jste se měli krásně, Ježíšek nadělil vše co jste si přáli a jste šťastní. Myslela jsem na vás, myslela jsem na to místo tady mimo realitu a chtěla jsem se sem podívat, napsat a ozvat se. Jenže jsem se nějak něpřinutila a čas šel dál a já se čím dál víc uzavírala do sebe. Nedokážu pochopit, co se mnou "nová škola" udělala. Lépe řečeno - jakmile skončili letní prázdniny, já přestala být bezstarostnou slečnou. Už to prostě nejde, jen tak všechno hodit za hlavu.. Vždycky jsem byla otevřená světu, měla jsem tolik lidí, kterým se svěřit, ale teď je všechno jinak. J. vídám jen někdy a to mi rozhodně nestačí, a i když miluju ty lidi ve třídě a i když bych pro ně udělala první poslední, není to ono a já nejsem připravená na to, jim říct úplně všechno to, co mě trápí a tak to dusím v sobě. Navíc vím, že by mi nerozuměli, že by mě nechápali. Připadám si tak jiná než oni, ale zároven k nim zapadám jako kousek skládačky. Je to divné, moc divné.

Den, co den mě pronásledují divné a strach nahánějící sny. Už ani v noci, když usnu a mohla bych aspon na chvíli zapomenout na všechno, mi to sny stejně neumožní. Každou noc se budím zpocená a vystrašená a nemůžu několik hodin usnout... Připadám si jako vyhnanec a dokonce už i ve svém vlastním světě. Copak tu pro mě není někde místo ? Kde je můj šťastný konec, čeká tu někde ?

Zpátky, vaše Borůvková slečna.. <3